Rumunsko Transfagarasan

Rumunsko Transfagarasan

Den pátý – přes Transfagarasan!

Tak dnes nadešel konečně den, kdy se podíváme na ten vyhlášený Transfagarasan. Průsmyk a tunel má být trošku výš v horách, cestu otevírali kvůli sněhu teprve před třemi dny, tak se na to teple přioblečeme. Budeme se vracet do stejného tábořiště, necháváme tedy vybavení na místě a bereme s sebou jen to nejdůležitější na cestu. Super, pojedeme nalehko, dobře si zajezdíme! Těším se!

Vstávám chvíli před 8 hodinou ráno – Brňáci už zase odjíždí. No počkejte zítra, to vstaneme dřív a trumfnem vás!

Ještě ale než jsme vyrazili z kempu na cestu, Tomáš pronese – „S takto špinavejma motorkama přece nemůžeme na jednu z nejvyhlášenějších cest, musíme je nechat umejt.“ 🙂 Přece jen předchozí deště a bahno trošku stop na motorkách zanechalo. Mně osobně by to bylo asi úplně jedno, přece enduro na cestě musí být špinavý, ale OK, jedeme dolů do městečka na myčku, kterou tam Tomáš den předem zahlédnul. Po motání se jednosměrkama a průjezdem místním trhem mezi stánky a místními domorodci ji konečně nacházíme. Je to větší hala, kde jsou tři místa k mytí. Jedno je volné, tak to rovnou frčíme dovnitř.

Ujme se nás nějaký místní týpek v gumácích, který neumí ani slovo anglicky a jen ukazuje gesty, ať se postavíme za sebe a už bere do ruky pistoli na vodu. Chvilku okouníme kolem a pak se s přilbama raději klidíme ven, ať to nemáme plný vody. Týpek se již pustil do práce – nastříkat něčím proti hmyzu, opláchnout tlakem vody – že cca 2 metry vedle stojí luxusní SUV který zrovna nějaký jeho kolega má komplet otevřeno a vysává jej, to nevadí. SUV tak lape spoustu vody do interiéru. 🙂 Mezi tím se pokouším zjistit, kolik ruční mytí motorek stojí. Nacházím cenu v přepočtu cca 60 Kč/motorka, to by šlo. Náš pracant zatím nasadil na pistoli nějakou nádobu a už frčí spousty pěny na motorky. Po chvilce vypadají jak sněhuláci. 🙂

Ruční mytí motorek v Rumunsku
Ruční mytí motorek v Rumunsku

Nicméně pěna je asi velmi účinný mycí prostředek a po chvíli vypadají motorky jako nové. Toto si snad musím pořídit domů, to je fakt super! No motorky jsou čisté a můžeme frčet.

Transfagarasan

Někteří nás varovali, ať tuto cestu nejezdíme o víkendu, že tam bývá hodně aut a motorek. Náhodou nám cesta přes Transfagarasan vyšla na všední den (čtvrtek) a asi i díky tomu jsme se nemotali někde v davu cestovatelů, ale jelo se fakt v pohodě. Sem tam motorka, sem tam nějaké auto, pohoda cesta. Viděl jsem pak foto z webkamery o pár dní později z víkendu a řekl bych, že to tam bylo jak na Václaváku. O víkendu tedy fakt raději nee.

Cesta se zvedala z údolí a klikatila se po levém úbočí.

Údolí cestou přes Transfagarasan
Údolí cestou přes Transfagarasan

Najednou se před námi údolí trošku více otevřelo a ukázala se krásně klikatá cesta – motorkářský ráj. Jelo se opravdu moc pěkně, krásné výhledy, asfalt pohodička, žádné poplatky jako v Alpách např. na Hochalpenstrasse při cestě na Grosglockner. 🙂

Na tomto místě si snad každý dělá foto, no nebyli jsme výjimkou a také jsme tu zastavili a urobili nějaké to selfičko. 🙂

Transfagarasan selfie
Transfagarasan selfie 🙂

Frčíme si to dál k vrcholu a najednou jsme u tunelu. Hmm nějak rychle, říkám si. Zastavíme u krajnice (motorky se vlezou přece všude), počasí nám přeje, tak se tu trošku porozhlédneme. Mrkneme k jezeru a k hotelu či restauraci nebo co to je, opatrně se vyhneme stánkům, které jsou tu jak pasti na turisty, chvilku okukujeme jednoho pracanta, jak maluje bíle parkovací čáry na štěrk, kterým je uděláno něco jako parkoviště a už cítíme, jak něco kolem voní. OK máme hlad, jdem si dát něco do takového stanu. Párky v rohlíku to jistí. Sedíme tu úplně sami, turisté zatím moc nedorazili.

Posilněni vyrážíme dál na cestu a já osobně čekám nějakou pořádnou horskou cestu. Něco fakt úchvatného. Jenže na druhé straně tunelu cesta míří dolů, a dolů…, až vjedeme na rovinku do lesa. To jako bylo všechno? Kvůli tomu se dělá takovej humbuk, jak je to super? No nevím no, ale na mne to zas takový dojem neudělalo. Zpět se nám nechce, jedeme dál. Cesta je trošku horší, místy rozbitej asfalt, vede po rovnice, ale zase se parádně klikatí kolem jezera, a to v délce asi 40 kilometrů. Nasadím tempo, Tomáš frčí za mnou, fakt jedeme hodně svižně a strašně mě to baví. Sem tam brousím stupačky v zatáčkách, Mitasky (Terra Force) drží jak přikovaný! Přední i zadní guma na hranu, není problém, žádný náznak nejistoty. Dojíždíme k hrází a tunelu, kde tato krasojízda končí. Zastavujeme, jsme spocení a nadšení! Tak za toto to fakt stálo! Skvělé svezení.

Hráz jezera na druhé straně Transfagarasan
Hráz jezera na druhé straně Transfagarasan

Odpočíváme, užíváme si pocitu z právě parádního úseku cesty. No nic, čas je jet dál. Projíždíme tunelem na druhou stranu. Cesta vede po úbočí skal přes mosty a zářezy ve skále. Zajímavé místo kudy vést cesty.

Mosty na cestě přes Transfagarasan
Mosty na cestě přes Transfagarasan

Postupně dojedeme do městečka Curtea de Arges a máme hlad. Vyhlídneme si takovou restauraci, která na pohled vypadá slušně. Parkujeme a už si to hasíme na zahrádku. Jsme tu sami. Přijde servírka a zjišťujeme, že neumí slovo anglicky, jídelní lístek má v hlavě – na výběr jsou 2 jídla – maso a pak špagety. Volíme maso, aniž tušíme, co jsme si objednali. Mezi tím přijde ještě jeden zákazník, posadí se a objedná si jídlo s sebou. Celkem jsme tu tedy 3 hosté. Po cca půlhodině přijde servírka a gesty naznačuje, že už to bude. Čekáme tedy dál. Pán od vedlejšího stolu to nevydrží a odchází. Po 5ti minutách přichází servírka a hrozně se diví, kde ten pán je, že už mu nese to jídlo s sebou 🙂 (po více než půl hodině). Pak se dočkáme i my – je to nějaký vepřový plátek na grilu a hranolky. Chuťově nic moc, ale máme hlad, tak co se dá dělat. Objednáváme si ještě kafe a naznačujeme, že už tolik času nemáme. Kafe se servírce podaří docela rychle, ale když chceme platit, zase nikde není. Málem jsme jí odešli bez placení. 🙂

Jako cestu zpět jsme zvolili silnici č. E81. Bohužel se ukázalo, že je to silně frekventovaná cesta plná kamionů a aut, kde ani motorka nemá skoro šanci předjíždět. Toto se nám fakt nepovedlo. V šílených kolonách se proplétáme zpět až k Sibiu a jsme rádi, že jsme konečně v kempu. Za odměnu nás čeká večer s nádherným počasím – a pan domácí s lednicí vychlazeného piva. 🙂

Podvečer v kempu Ananas Sibiu
Podvečer v kempu Ananas Sibiu

Den šestý – Transalpina a směr Bulharsko