Lom, krvavé jezero Geamăna, Salina Turda

Lom, krvavé jezero Geamăna, Salina Turda

Den čtvrtý – krvavé jezero

Jak den předchozí nepěkně končil v mlhavém a upršeném počasí, tak zcela jinak další den začal. Sluníčko svítilo, bylo krásně teplo a kemp a okolí vypadal mnohem přívětivěji, než včera. Vstáváme v 8 hodin ráno, Češi motorkáři už odjíždí. Hmm asi se jim chtělo vstávat hodně brzo. My zase tolik nespěcháme.

Kemp Ananas Sibiu ráno
Kemp Ananas Sibiu ráno

Vydal jsem se na krátkou ranní procházku kempem, abych se zde trošku porozhlédnul. Nad kempem se vypínal vysoký zalesněný kopec a trošku mi to připomínalo kempování před lety v Rakousku. Vedle byla na vyvýšeném kopci postavena pevnost, která krásně dokreslovala atmosféru celého místa. Opravdu hezké prostředí.

Dnes jsme chtěli projet rumunskou motorkářskou Mekku – cestu Transfagarasan. Bohužel včerejší deště způsobily, že na vrcholcích ležely mraky, které stoupaly z údolí. Změnili jsme tedy plány a rozhodli jsme se podívat na obrovský lom a přilehlé odkalovací „krvavé“ jezero Geamana. A pokud zbyde čas, zajet se podívat na obrovské solné kóje z bývalého solného dolu Salina Turda.

Počasí vypadalo, že bude tímto směrem krásné, a tak bylo rozhodnuto a cesta přes Transfagarasan odsunuta na druhý den.

Jako první cíl jsme se chtěli podívat z blízka na obrovský lom – na Google mapách označen pod názvem Cariera Roşia Poieni (mapa). Projížděli jsme krásným Rumunským venkovem.

Rumunské venkovské chaloupky
Rumunské venkovské chaloupky

Ten mne hodil tak o 30 let v čase zpět, kdy u nás na loukách rostly stovky různých lučních květin a nad tím létaly spousty motýlů a kdy jsem jako kluk po těchto loukách běhal. Když jsem chtěl kytku pro mámu, nebyl problém na louce udělat nádhernou pestrobarevnou kytici. Tak přesně takový je rumunský venkov.

Lom Cariera Roşia Poieni (mapa)

Postupně jsme začali stoupat po rozbitější asfaltce k lomu. Opustili jsme vesnici, kolem zmizely baráčky, až najednou jsme dojeli k závoře u které stálo auto a dva securiťáci. No a že kam jedeme, že nás dál nepustí, protože se jedná o střežený prostor, bohužel. Naštěstí ten mladší z nich byl docela upovídaný a přišel se podívat na motorky. Tak jsme se dali do řeči. Poradil nám, abychom se kousek vrátili a že z druhé strany bychom se mohli dostat na kopec nad lom a tam pěkně vše uvidíme. Cesta tam je prý špatná, ale na motorkách bychom to mohli zvládnout. OK jedeme.

Krvavé jezero Geamana (mapa)

Sjeli jsme tedy zpět a vydali se po cestě dle jeho rad. Cesta nás zavedla mezi místní domky. Z asfaltky se stala hliněná cesta, z hliněné cesty se stala rozbitá lesní kamenitá cesta, které sem padalo z kopce. Začalo to být zajímavé, vůbec pro Horneta. 🙂 Ale jeli jsme statečně dál s tím, že přece nás sem ten hlídač poslal a chceme něco vidět. Po několika kilometrech jsme ale sjeli do vedlejší vesnice a po dalších pár desítkách metrů odbočili na stejně rozbitou cestu, která nás měla zavést nad lom a k jezeru. To už Tomáš na Hornetu protestoval, že po takto rozbité cestě nepojede, že tam nezničí motorku. Naprosto jsem jej chápal a navrhnul jsem mu, že já chci to jezero a případně i lom určitě vidět a že tedy pokud chce, tak ať na mne počká, já si tam zajedu, omrknu to a vrátím se. To se mu nechtělo, protože to chtěl také vidět, tak se pomalu vydal za mnou. A zvládl to na jedničku – i Hornet. 🙂

Cesta kolem jezera Geamana
Cesta kolem jezera Geamana

Nad lom jsme se nedostali, nějak jsme netrefili správnou odbočku. Dojeli jsme však k druhému cíli – k odkalovacímu jezeru. Tomuto jezeru se také říká krvavé jezero, jelikož je to jezero, které slouží jako odkaliště pro přilehlý měděný lom. Při těžbě mědi se používají různé jedovaté chemikálie včetně kyanidu a ty se se zbytky mědi vypouští do jezera.

Přítok jezera Geamana – jedovaté sloučeniny

Díky sloučeninám mědi získává vypouštěná kapalina červenou barvu – odtud název „krvavé jezero“. Na fotce je část jezera blízko přítoku.

Krvavé jezero Geamana
Krvavé jezero Geamana

Celé jezero se nachází na místě, kde dříve bylo údolí a stála zde vesnice s kostelíkem na kopci. Obyvatelé vesnice ale měli velikou smůlu, když v roce 1977 vláda zjistila, že vedlejší kopec ukrývá obrovské naleziště měděné rudy, největší v Rumunsku. Tím byl osud vesnice zpečetěn. Do roka byla celá vesnice vystěhována. Ne všichni vesničané z více než 1000 původních obyvatel se však odstěhovalo. Cca 20 lidí stále žije v těsné blízkosti jezera, jelikož měli své domy postavené hodně vysoko na kopci. K jejich domům tak ještě jezero nedosáhlo a nezaplavilo je. Je to však jen otázka času, neboť lom je stále aktivní a jezero se stále zvětšuje. Každý rok přibude cca 1 metr na výšku toxického odpadu.

Toxické jezero Geamana zatopuje postupně zbytky vesnice
Toxické jezero Geamana zatopuje postupně zbytky vesnice

Na fotografii je vidět, jak postupně jsou obydlí zatopována a jezero pohlcuje další a další původní stavby vesnice. Celé místo se tak stalo jednou velkou katastrofou a chemickou zátěží, kterou zřejmě mnoho příštích generací nedokáže napravit.

Toxické jezero postupně zatopuje domky ještě zde žijících obyvatel
Toxické jezero postupně zatopuje domky ještě zde žijících obyvatel

Za bezmála 40 let těžby už jezero nabylo obrovských rozměrů i tloušťky toxického odpadu. Kostelík na fotografii stojí na kopci nad vesnicí. Bohužel je již téměř celý zatopen a do pár let zmizí úplně.

Kostel v původní vesnici, kterou zatopuje toxické jezero
Kostel v původní vesnici, kterou zatopuje toxické jezero

Vládou bylo původním obyvatelům slíbeno, že s odstěhováním se vláda postará i o přemístění ostatků z místního hřbitova na nové místo, aby mrtví mohli spočinout v klidu. Bohužel zůstalo jen u slibů, jak dokazuje následující fotka. Hřbitov i s kostelem zůstal tak, jak byl a vše postupně mizí pod toxickou hladinou, která je paradocně v zadní části jezera nádherně modrá, až by lákala k tomu se zde vykoupat. Raději jsme to neriskovali. 🙂

Kostelík a hřbitov, který postupně mizí pod hladinou toxického jezera
Kostelík a hřbitov, který postupně mizí pod hladinou toxického jezera

Vzhledem k tomu, že se jezero každý rok zvedne o cca 1 metr, musí být neustále dosypávána a zvyšována hráz jezera, která brání dalšímu úniku bahna a toxických vod. Jak je to s průsakem, to se můžeme jen domýšlet.

Hráz toxického jezera musí být neustále zvyšována
Hráz toxického jezera musí být neustále zvyšována

No a na závěr přikládám fotografii, kterou jsem nalezl na internetu, jak vypadala vesnice před cca 40ti lety, kdy ještě žila svým životem a nebyla pohřbena pod tunami toxického bahna a odpadu.

Dobová fotografie vesnice, kterou dnes zaplavuje toxické jezero Geamana (zdroj http://www.primanatura.ro)

Trasa kolem celého jezera má cca 20 kilometrů a na motorce i autem lze zvládnout bez větších obtíží. Jedná se o nezpevněnou cestu plnou děr, které jsou vysypávány makadamem. Kolem celého jezera jsme nepotkali (až na jednu slečnu s iPhonem v ruce před polorozpadlým baráčkem na břehu jezera, kde asi žila s rodiči) nikoho. Po cestě jsme nenarazili na žádnou ceduli, která by zakazovala vjezd či vstup, ale z druhé strany jezera, kde je hráz, jsme našli ceduli zakazující vjezd i vstup a na jednom místě i fotografování. Zřejmě na to rumunská vláda není příliš hrdá.

Po okružní cestě kolem jezera jsme se plni zvláštních dojmů z toho, co jsme právě viděli, vydali na poslední místo dnešní trasy – bývalý solný důl Salina Turda. Věděli jsme, že se jedná o známé místo, které je cílem řady návštěvníků. Po příjezdu na místo nás ale uvítalo organizované placené parkoviště, davy turistů a řady zájezdních autobusů, což v kontrastu s celým dnem, kdy jsme se sami potloukali rumunským venkovem a opuštěnými místy, na nás působilo více než odpudivě. Otočili jsme motorky ještě před parkovištěm a raději vyrazili zpět k našemu tábořišti.

Po cestě jsme ještě navštívili místní Hornbach, kde si Tomáš koupil plynovou bombu i s vařičem, jelikož se palivo, které nakoupil v ČR opravdu neosvědčilo. Já zůstal u svého osvědčeného skládacího lihového vařiče a lihových kostek ze starých armádních zásob, které se mnohokráte již osvědčily. Musím sice uznat, že plynový vařič ohřeje vodu o trošku rychleji, než lihové kostky, ale zase ne o tolik. Takže zůstávám věrný lihovému vařiči! 🙂

Den pátý – Transfagarasan