Jezera Kozjak a Ohrid

Jezera Kozjak a Ohrid

Den osmý – jezera Kozjak a Ohrid

Na tento den jsem se obzvláště těšil. Dnes pro mne nastává jeden z největších vrcholů cesty – objezd jezera Kozjak. Strašně se těším! Moc netušíme, jaká bude cesta, ale na satelitních snímcích a na fotkách vypadá jezero fakt nádherně (mapa). Ale hezky popořádku.

Nádherné ráno v Makedonii
Nádherné ráno v Makedonii

Vstáváme opět do nádherného rána! Modrá obloha, sluníčko a nějaké podupávání a cinkání kolem. Vykoukneme ze stanu a kousek od nás je pastevec koz se svým stádem. Přihnal stádo k nám, uvelebil se asi 70 metrů od nás na sluníčku, lehl si do trávy obličejem k nám a čučí na nás a usmívá se. 🙂 To ho baví asi půl hodiny, kouká, jak vstáváme, snídáme a furt jen čučí. Pak se zvedne a žene stádo výš do hor na další pastviny. Ti pastevci jsou tady takový zvláštní národ – hodně špinaví, vypadají skoro jako bezdomovci a jen se se stádem toulají po pastvinách. To je život… 🙂

Posnídáme, sbalíme věci a sjíždíme dolů do vesničky nakoupit nějaké zásoby na cestu a hlavně vodu. Teplota už zase šplhá nad třicet stupňů a to je teprve brzké dopoledne. Bude hyc. Do navigace dávám cíl jezero Kozjak, zběžně mrknu, kudy nás to vede, ještě trošku upravím trasu, abychom se vyhnuli hlavním cestám a užili si trošku hor a jedeme.

Objevili jsme, že nejen v Rumunsku, ale i zde v Makedonii je po cestě docela dost pramenů s výbornou chladnou vodu. Bereme si do zásoby.

Prameny s pitnou chladnou vodou v Makedonii
Prameny s pitnou chladnou vodou v Makedonii

Pořád stoupáme výš a výš, údolí jsme nechali daleko za sebou a kolem nás jen špatný asfalt, malé vesničky a nádherná krajina.

Horské vesničky v Makedonii
Horské vesničky v Makedonii

Kocháme se výhledy a cesta pěkně ubíhá. Teda abych byl přesný, tak se spíš hodně klikatí a všude je strašně vysypaného štěrku v zatáčkách, ale to nám nějak nevadí. Jede se fakt dobře. A hlavně fakt ta panorámata! To je nádhera! Fakt se mi tu strašně líbí.

Vrcholky hor nad jezerem Kozjak
Vrcholky hor nad jezerem Kozjak

Cesta nás vede z vrcholků dolů k jedné vesničce, když najednou nám navigace ukazuje, že máme odbočit vpravo. To jako fakt? Cestu to připomíná hodně z dálky. Je to spíš stezka pro kamzíky. Je to směs štěrku, popadaných šutrů a skalních ploten. No ale evidentně tu někdo jezdí – dvě koleje jsou ve štěrku matně vidět. Jedu první, tak vzhůru do toho. Cesta opět začíná docela strmě stoupat. Připadám si fakt jako horská koza na skále. Po cca 300 metrech ale udělám první chybu – zastavuji mezi šutry a ohlížím se, jak je na tom Tomáš s Hornetem, který je podstatně nižší než můj Baworák. Tomáš je na tom kupodivu dobře a statečně se probíjí za mnou. Jenže já, jak jsem se otočil, tak jsem ztratil balanc a motorka letí na zem. Do háje! Rychle motorku zvedáme, nic moc se nestalo. Jen se trošku odřel kufr a rozsekal jsem si petku s vodou, kterou jsem měl přidělanou na kufru.

Naskočím na motorku a už se nezastavuji až nahoře, kdy se skalnatá cesta mění na docela pěknou, po které se dá už zase dobře frčet.

Cestou k jezeru Kozjak - Makedonie
Cestou k jezeru Kozjak – Makedonie

Šplhání po šutrech, úporné sluníčko, zvedání motorky a ještě k tomu v komplet motorkářským – leje ze mě a zastavuji. Čekám na Tomáše a prohlížím motorku. Je to v pohodě. Krom té zničené petky (čímž jsme přišli o 2 litry vody) se nic nestalo.

Tomáš na hornetu cestou k jezeru Kozjak - Makedonie
Tomáš na hornetu cestou k jezeru Kozjak – Makedonie

Tomáš se mezitím probojoval až na vrchol. Chvíli odpočíváme a kocháme se krajinou. Pod námi se již rozprostírá náš hlavní bod dnešní trasy – jezero Kozjak. Najednou Tomáš zjistí, že taky nemá láhev s vodou. To už je druhá. Motorku nechá tam a běží pěšky ji hledat. Kupodivu se za nějakých deset minut vrací s láhví plnou vody. Našel ji. Super, bude se hodit.

Jezero Kozjak - Makedonie
Jezero Kozjak – Makedonie

Po krátkém odpočinku jedeme dál. Mám enduro, tak si rozbitou cestu po kopcích užívám trošku víc. Pěkně ve stupačkách, motorka terén dává fakt dobře. Navigace mi najednou začne ukazovat, že mám jet vlevo – tam ale nic není, jen planina a kopec. No co, jak jsem rozvášněnej parádní jízdou terénem, sjíždím z cesty a pod plynem letím do kopce nahoru, že se tam aspoň rozhlédnu, než dorazí Tomáš. Ten pochopitelně jede na Hornetu pomaleji, aby někde neprorazil gumy nebo svody výfuků. Najednou za sebou slyším ránu a pekelnej rachot, jako když se kutálí plechová bedna po šutrech. Rychle otočím hlavu a vidím, jak se můj levý kufr letí v kotrmelcích po zemi a rozhazuje si kolem veškeré mé věci. Zmetek jeden.

Doprčic, to tu ještě chybělo. Rychle otáčím motorku a vracím se pro kufr. Prohlížím zavěšení hliníkových kufrů, jak to u BMW vymysleli, že to nevydrželo – nic podezřelého nevidím. Prostě to kluci německý asi nemají tak vychytaný a v terénu se to nějak rozklepalo, až to ulítlo. Vezmu kufr a normálně jej nasazuji zpět, zacvaknu – drží. Nechápu, jak mohl ulítnout. Krom toho, že se trošku potloukl a urazil si hrazdu na víku, přes kterou se zavíral, mu nic není. Hrazdu přilepuji lepidlem od kouzelnýho dědečka, kterej ho prodával na jednom z motosalonů a jedeme dál.

Nad vesnici Gurgurnista - Makedonie
Nad vesnici Gurgurnista – Makedonie

Po chvíli vjíždíme na asfalt a pokračujeme do horské vesničky Gurgurnista, kde jsou uličky vydlážděné zámkovou dlažbou. 🙂 Sklon uliček je zde docela brutální. Vesnice je postavena hodně ve stráni. Za vesničkou najednou dlažba končí a začíná zde cesta, která připomíná vyschlé říční koryto. Směs tvrdé hlíny, sem tam hluboké koryto a všude spousta volných balvanů. Nic moc.

Tomáš statečně prohlásí – když už jsme tu, tak jedem! 🙂 No dobře, jak chceš. Po pár stech metrech je nám ale jasné, že už existuje jen cesta vpřed. Zpět bychom to asi nevyjeli. Sjíždíme z tak prudkého kopce, že po těch šutrech bychom to tímto korytem nahoru fakt nevyskákali, kdyby bylo třeba. Jsem z toho trošku nervózní. Je to situace, kdy nevíme, co bude dál. Dobře, sjedeme k jezeru, ale co dál? Co když bude cesta dál pokračovat už jenom do prudkého kopce a bude takto stejně špatná? A do toho to neskutečný vedro!

Jedeme po kouskách. Ujedeme cca 500 metrů a stojím. Vždy se snažím čekat na Tomáše, ať jedeme spolu. Brzdím motorem i brzdama, ale moc to nejde. Cesta se drolí pod kolama a když se to trošku rozjede, tak je zastavit skoro nemožný. Navíc jsem si před cestou motorku zvednul na tlumičích a teď se mi to mstí. Nedosáhnu z ní tolik na zem, jak bych potřeboval. Cesta dolů je tak prudká, že zastavuji se zařazenou jedničkou a raději ještě podkládám zadní kolo šutrem, aby ta těžká potvora neujela.

Kousek jsem poodjel víc a čekám. Tomáš nikde. Když už je to tak 5 – 10 minut, vydávám se do toho pruťáku pěšky mu naproti. Neslyším ani motor. Když ujdu tak cca 300 metrů, konečně jej potkám. Na šutru se mu smeklo kolo a přirazil si ruku pod řidítka. Naštěstí to snad nebude nic vážného a můžeme pokračovat.

Chatrč u jezera Kozjak - Makedonie
Chatrč u jezera Kozjak – Makedonie

Už jsme ujeli 7 kilometrů toho strašnýho klesání a díky sluníčku a velkýmu vedru jsme fakt vyčerpaní. Najednou se před námi objeví kamenná chatrč. Taková, že si říkám, že už je léta opuštěna. Ale on tam snad někdo je! Jdu se zeptat na další cestu. 🙂 Nějak se domluvím. Vykoukne na mě střapatá šedivá hlava staršího pána. Zkouším se s ním domluvit anglicky – bezúspěšně. Makedonsky neumím. Přidává se další starší pán. Je jich tu víc a anglicky neumí nikdo. 🙁

Mezi tím přijíždí Tomáš. Musíme vypadat asi fakt vyčerpaně, protože zatím jsme si neporozuměli ještě ani slovo, ale beze slov najednou začnou vytahovat z chatrče židle na které nás hned posadili, stůl, postavili před nás vodu a vyrozuměli jsme ještě něco jako „kafe“. Tyjo do pár minut před námi stojí i silné sladké kafe! A ještě vlastně ani nevědí, co jsme zač a co tam chceme! 🙂 Jsou tam v chatrči, nemají tam skoro nic a i o to nic jsou schopni se beze slov okamžitě rozdělit.

Makedonští Albánci u jezera Kozjak - Makedonie
Makedonští Albánci u jezera Kozjak – Makedonie

Sednou si k nám a „dáme se do řeči“. 🙂 Vyrozumíme, že se ptají, odkud jsme. Česká republika říkáme – a je po jazykové bariéře! Vypadne z nich, že jsou to makedonští Albánci a že jeden pracoval před 25ti lety v Ostravě, druhej v Teplicích… Tomu říkám náhoda. 🙂 Česky tedy už umí hodně špatně, ale kdo se chce domluvit, ten se vždycky domluví. Nakonec si fakt docela dobře popovídáme.

Z pumpy u jezera si ještě dotankujeme vodu, já dostávám novou petláhev plnou studené vody výměnou za mou proraženou a už zjišťujeme, kudy odsud. Za chatrčí prudce nahoru stoupá něco jako cesta. Je to spíš suť kamenů napadaná ze skály hned vedle. Dle jejich slov je už ale dál nahoře cesta dobrá, že by i auto projelo. Fajn, to zní dobře a rozjíždím se nahoru.

Naložená motorka po šutrech poskakuje, až najednou ve 3/4 kopce hodně podhrábne zadní kolo, motorka se smekne a já padám i s ní na zem. A dost nevybíravě teda, až mi motorka blbě přimáčkne kotník. Přibíhá Tomáš, ale motorku ve dvou fakt na kola nedostaneme. V tomto prudkým kopci to nejde. Ale už jsou tu ti Albánci a pomáhají motorku zvednout. I v pěti lidech máme docela co dělat. Nastartuji ji a postupně ji vytlačíme až nahoru, kde už je cesta rovnější. Stejně tak pěšky a za pomoci motoru vytlačíme i Tomášovýho Horneta.

Uf, to bylo strašný. Jak ale ležela motorka na boku, tak nejen, že to opět schytal kufr, ale ještě i z ABS jednotky vyteklo část brzdovky (přepadem jednotky ABS) a bliká mi ABS. Naštěstí motorka ale brzdí, tak to neřeším. Stejně nemám ani jak. Jsem už z toho fakt vyčerpanej. Zachraňují to ale nádherný výhledy na jezero.

Jezero Kozjak - Makedonie
Jezero Kozjak – Makedonie

Ujedeme další asi 2 kilometry a začne se mi nějak divně motat hlava až z toho málem omdlím. Nic, takto to dál nejde. Zastavuji ve stínu uprostřed cesty, sedám si na zem, nohy nahoru a dál nejedu, dokud se nevzpamatuji. Je půl třetí a my jsme od snídaně nic nejedli, tím to je. Tělo nemá energii. Rozdělám si vařič a vařím oběd – čínská polévka s chlebem. 🙂 Jídlo, to je to, co tělo potřebovalo. Do půl hoďky jsme fit a jedeme dál! 🙂 Máme to ještě cca 16 kilometrů touto cestou k mostu, kde přejedeme jezero na druhou stranu a už by snad měl být asfalt. Nebo ne? To je otázka, moc jsme to od Albánců nepochopili.

Jezero Kozjak - Makedonie
Jezero Kozjak – Makedonie

Těch 16 kilometrů nám dá fakt zabrat. Nejsme žádní zdatní enduro jezdci, tak se na této cestě necítíme zrovna jako ryba ve vodě. Dostáváme se do místa, kde už cesta začíná strmě klesat a čekají nás poslední asi 3 kilometry k mostu – hurá! Jenže cesta tu není zrovna pěkná – je to drobný štěrk, který je cik-cak „rozřezán“ protíkající vodou. Ta do cesty vyhloubila poměrně slušná koryta a je to docela dřina nesklouznout do koryta, ale vždy jej kolmo přejet.

Vše by ještě šlo, ale z ničeho nic se tu objevily hejna much. Dotěrné mouchy nemám rád, ale toto byl extrém. Najednou úplně černo kolem nás a díky tomu, že jedeme docela pomalu, tak se nám nedaří jim ani ujet. Sedají na nás v houfech a odehnat se nedají pouhým zatřesením ruky třeba. Musíte je druhou rukou odehnat nebo zabít. Takže řídím tak nějak jednou rukou a druhou svádím boj s hmyzem. Najednou mi jedno koryto chytne přední kolo a už je motorka zase na zemi. Už toho mám dost a přeji si, ať jsme u mostu.

Jezero Kozjak - Makedonie
Jezero Kozjak – Makedonie

Konečně jsme tu! Oba máme obrovskou radost, že jsme to konečně dokázali. Pro nás oba opravdu silný zážitek. Když nad tím přemýšlím trošku zpětně, tak si říkám, že to bylo fakt pro nás pro oba těžký. Takto obtížnou trasu jsme ještě nejeli. Ale zpětně na to vzpomínáme strašně rádi a klidně bychom si to snad i zopakovali. 🙂 Jen bychom už ale volili jiné a lehčí motorky.

Odstavujeme motorky na kraji, sundáváme oblečení a už skáčeme dolů z meze k vodě se vykoupat. Náááádhera! Parádní voda, sluníčko, most! 🙂 Docela bychom tu i zůstali déle, ale je čas jet dál. Cesta je dnes před námi ještě dlouhá. Chceme dojet k jezeru Ohrid na hranicích s Albánií a máme to ještě nějakých 140 kilometrů kdovíjaké cesty a už je 5 hodin odpoledne.

Jezero Ohrid

Most, parádní asfalt, teď už to půjde. A rozjíždím se. Po nějakých 100 metrech za mostem ale opět asfalt končí a začíná jen štěrková a hodně prašná cesta. Alespoň v ní už nejsou koryta od vody. Chudák Tomáš jede druhý, tak si drží odstup, ať není plný prachu. Ještě nějakou řádku kilometrů urazíme, než se dostáváme na asfalt. Odtud už to pofrčí – a nabíráme rychlost. Cesta je ještě dlouhá.

Dnes jsme fakt unaveni a sníme o krásném kempu, kde si dáme sprchu a třeba i to nějaké pivečko. Když večer dorazíme k jezeru Ohrid, zastavujeme na benzince. Jezero je jak menší moře, fakt je obrovské. Koukám do navigace, zda je kolem nás nějaký kemp. Jeden, co se mi ani už nevím proč zalíbí – camping Rino (mapa), pojmenován dle svého majitele, jak se později dozvídáme, se stává naším dnešním místem pro odpočinek.

Kemp Rino - Makedonie, jezero Ohrid
Kemp Rino – Makedonie, jezero Ohrid

Sotva zastavíme motorky před bránou do kempu, už je u nás cca 25ti letý kluk oblečený něco jako číšník v lepší restauraci a parádní angličtinou se nás ptá, zda hledáme kemp, no a že ten jeho je parádní, že sami uvidíme, ať se jdeme podívat. Startujeme motorky a vjíždíme dovnitř za bránu. Malý kempík, který vypadá velmi solidně a prostorně. Jsou tu sprchy, záchody, malá teráska sloužící pro hosty jako restaurace, krásný prostorný kout kempu jen pro nás… do toho ten číšník povídá, že na uvítanou nám donese panáka rakije a kafe – vše zdarma na účet podniku, ráno že nám připraví také kafe zdarma ke snídani, no super. 🙂 Ani se neptáme na cenu noclehu, parkujeme a stavíme stan. Tady se nám líbí. Hlavně jsme dnes tak unaveni, že už se nám nechce dál ani o metr.

Po sprše a přípitku rakijí se uvelebíme na terásce/restauraci kempu. Rychle se setmělo, dnes jsme dorazili fakt docela pozdě. Z jídelního lístku si vybíráme nějaké těstoviny a špagety. Majitel je asi Ital dle množství nabízených pokrmů z těstovin. 🙂 Nutno podotknout, že ceny zde zrovna lidové nejsou – za špagety se sýrovou omáčkou chtějí cca necelé 200 Kč v přepočtu, za třetinku piva asi 35 – 40 Kč. Na Makedonii ceny opravdu „lidové“. Na druhou stranu ty špagety s omáčkou byly fakt luxusní! Jedny z nejlepších, co jsem kdy jedl.

Den devátý – Albánie, Černá hora